Čtení na dlouhé zimní večery - přehlídka mých oblíbených autorů I.

   Dlouhé zimní večery. Za okny potemnělých předměstí panuje jiskřivý mráz a ticho. Nádherné ticho.  Je čas snít - je čas číst.  Zachumlat se do teplé deky a nechat se unášet příběhy, představami. Po kom sáhnout, kdo jsou ti vaši nejoblíbenější?  

   Kráčí večerní zasněženou Prahou muž. Svit pouličních lamp co chvíli olízne  jeho klobouk a dlouhý kabát. Jde rychle - je mu zima. Vrací se z kanceláře domů. Choulí se do svého zimníku a v hlavě si tříbí, o čem bude v noci psát. Ten ztichlý mrazivý večer, jemně padající sníh osvětlený lampami se za pár chvil stane nesmrtelným. Stejně jako on sám - zádumčivý, osamělý pan K.

   Ano - píše se rok 1922 a mrazivým pražským večerem se domů z Dělnické pojišťovny vrazí Franz Kafka. Zbývají mu dva roky života.

   Číst jeho stránky - jó to je pozvání k velmi zvláštnímu kavárenskému stolku! Do různorodé prvorepublikové společnosti, kde kraluje on - mlčenlivý génius lidských vztahů a charakterů. Kouzelník, který vidí až na dno vaší duše a bez nesnází porozumí i těm nejsložitějším lidským propletencům.

   Ač sám uzavřený a nemluvný, svůj příběh vypráví na jedno nadechnutí - bez úvodu, bez odstavce, kde bychom alespoň na chvilku spočinuli při popisu krajiny, místnosti nebo atmosféry.  Děj stíhá děj. Kafka nenechá nic z toho, co se odehrává doznít, nedopřeje nám se v nové situaci zabydlet. Vše je v neustálém pohybu a přeměně. Kdo se ještě včera jevil jako přítel, ten nás nyní zrazuje a opouští a my spolu s K. stojíme zmatení, bezradní, opuštění.

   Sedávat s panem Kafkou u stejného kavárenského stolu to znamená uhranutě pít jeden trpký šálek  za druhým, až se z těch šálků zrad, osamění a bezradnosti  stane úplná lázeň. A my se koupeme v tom pocitu vydělení, odstrčení od ostatních a naprosté neschopnosti cokoli změnit,  paralyzováni tím stavem mizérie a současně tou mánií s jakou je nám tato představa Kafkou vsugerovávána.

   Autorovo vyprávění - spíše jakési monotónní hypnotizování totiž plyne bez hlubšího prožitku popisovaných dějů, bez vykreslených detailů. A právě ta geniální schopnost nepřetržitě analyzovat jednání a postoje svých postav a zároveň ta zvláštní posedlost hnát děj stále dál a dál  ve mě vyvolává pocit, že tato mimořádná Kafkova schopnost - genialita číst v druhých lidech, je mu samotnému až na obtíž, je jejím štvancem a zajatcem.

   Není divu, že za celý den, kdy je obklopen lidmi a tento ´snímač´ lidských duší běží stále naplno, Kafka cítí naléhavou potřebu zbavit se těch nashromážděných, natlakovaných vjemů a informací tím, že se z nich vypíše. A udělá to stejně naléhavě jen  s lehkým, sotva znatelným nádechem komična. Vysmívá se všem těm shrbeným přisluhovačům, kterými byl bezesporu během dne obklopen, jejich servilitě, poníženosti a ustrašenosti vůči mocipánům. Bohužel vše je tak překvapivě aktuální i po bezmála sto letech!

   Opravdu zvláštní, jedinečná schopnost! Nemůžu se ubránit jistému pocitu, který z Kafky mám - jisté paralele. A totiž - před očima vidím Dustina Hoffmana coby autistického  Rain Mana jak bez sebe drmolí neskutečná čísla, výsledky složitých výpočtů, které je jeho mozek nějakým podivným způsobem schopen vyprodukovat.

   Mám stejný pocit při čtení Kafkova textu - že se totiž jedná o stejný až strojově přesný, mechanický, lidsky neprocítěný sled - tentokrát ne výpočtů, ale vztahových konstrukcí, který uchvacuje svou minimetrovou přesností. Jaký vztah má pan X k panu Y a opačně a jak se celá kostalace změní, když do místnosti nečekaně vstoupí paní Z o které lze předpokládat, že svým příchodem chtěla naznačit jistou věc panu R do té doby nikým nezpozorován krčící se v koutě.

   Na jedné straně tedy Kafka bere touto milimetrovou přesností zaznamenávat a rozklíčovávat reakce lidských duší dech. Na straně druhé až mrazí z jeho neochoty, nebo neschopnosti do hloubky prožívat popisovaný děj - pouze o něm chladně bez emocí informovat. Tento zvláštní rozpor je uhrančivý a magický.

   Jaké to jen muselo být - žít s tím nevypnutelným optickým scannerem, kterým se díval do lidí?

   Píše se rok 2010. Praha je celá pod sněhem. Život v ní se částečně vymkl zaběhnutému (jízdnímu) řádu. A zároveň je město pod tím bílým příkrovem magičtější než kdykoli před tím. Všimli jste si?Jedinečný čas pro to, vzít do rukou knihu uhrančivého muže a nechat se jeho tajuplným Zámkem okouzlit...

   "Bylo už pozdě večer, když K. dorazil na místo. Vesnice ležela pod hlubokým sněhem. Zámecké návrší nebylo vidět, obklopovala je mlha a tma, ani nepatrný záblesk světla nepřipomínal velký zámek. Dlouho stál K. na dřevěném mostě vedoucím od silnice ke vsi a díval se nahoru do zdánlivé prázdnoty."