Bestie mezi námi

Vždy, když se v médiích dozvím o nějakém brutálním činu spáchaném na dětech, přepadne mě naléhavý pocit viny. Viny a hanby.   

Je to paranoidní stav.  Jak se můžu cítit vinna za něco, co jsem nespáchala? Odkud ten pocit vychází? Přepadá to i vás?

   Zkoumám ten trýznivý pocit, který mě odrovnal zrovna dnes večer při čtení aktualit na hlavních zpravodajských portálech českého internetu. Chtěla jsem, aby to byl poklidný večer. Bohužel není.

    Zjišťuju, že ten pocit viny vychází z faktu, že jsem členem komunity dospělých. Toho nekonečného mnohohlavého oceánu, ve kterém se bohužel najde bestie, která je schopná nepředstavitelného dechberoucího činu na malém bezbranném dítěti.  Je v tom oceánu dobře ukrytá, nebliká jí na čele žádné varovné červené světýlko a tak její odhalení bohužel trvá nějaký čas. 

   Pokaždé mě při čtení těchto šokujících zpráv sžírá pocit, že jsem tomu co se stalo, mohla nějak zabránit - něco udělat.  Je to hrozné, nemůžu být přece odpovědná za miliardy lidí!

   Těchto chabých pár řádků si nečiní ambice napravit svět.  Pokouší se jen o přímluvu u čtenářů zdejších blogů: 

   Nebuďme slepí a nevšímaví k našemu okolí!  Lhostejnost a nezúčastněnost přece nemůže být mezi normálními lidmi normální! Vytváří živnou půdu pro další Nováky, Frizly a Priklopily.