Záhada zmizelého zeleného ručníku na černohorské riviéře – letní povídka

Povídka o zmizelé plážové osušce, která naší rodině zmizela a opět byla nalezena během prázdnin v Černé Hoře, jak se to celé přihodilo a také o synovi, který mě prosil, aby v povídce nevystupoval a přitom o něm všichni dobře víme.

Procitla jsem.  Ze spánku do nového dne mě přenesly rychlé cupitající kroky na hotelové chodbě.  Jak skvostné je probouzet se na dovolené a jen tak se převalovat v měkounké posteli a za hustými závěsy cítit přicházet další horký letní den – to žhavé jadranské slunce. Chodbou se blíží a vzdaluje nové cupitání odněkud někam, cupitání, které patří jedné z armády naškrobených pokojských. Spánek mě vábí zpět do své náruče a já si představuju, že každé té ustarané cupitající pokojské se ze zadečku spouští tenké pevné vlákno jako pavoukovi a tím jak neustále všechny pokojské cupitají po těch dlouhých chodbách megahotelu Princess, tak ho neúnavně obalují svými vlákny až je z něj jeden obří kokon a hosté hotelu Princess se budí do nového překvapivého dne a ocitají se uvězněni v neprostupném kokonu. Ta představa mi přivála na tvář úsměv. Pilné pokojské hotel sešněrovaly křížem krážem a své hosty upečovaly k nehybnosti.

„Nevidělas někde ten zelený ručník?“

A v tom všem jako v bláznivém obraze Salvátora Dalího visí někde zavěšena o vlákno naše zelená plážová osuška, kterou můj muž právě hledá po celém pokoji.  Otvírám oči, mužíček hledá ručník v koupelně, na balkóně, ve vedlejším pokoji u dětí, v jejich koupelně, na jejich balkóně, ve všech taškách a skříních našich i jejich a to celé ještě jednou dokola.

„To nechápu! To je záhada! Přece jsme je obě včera od bazénu přinesli!“

Jdeme na snídani, den se rozběhl, snídáme jako obvykle na prostorné hotelové terase, vánek od moře si pohrává s ubrousky na stole, pohledem hladíme tu krásnou modrou hladinu v jejíchž  mírných  vlnkách se již koupou první plavci, od vedlejších stolů k nám proudí ruština, srbština a další neznámé jazyky, zavdáváme si  vaječinku s opraženou slaninou, vychutnáváme naporcovaná tmavě červená slaďounká rajčata, přikusujeme místní bílý chleba a zapíjíme kapučínkem z hotelové mašiny.

Před několika dny jsem si všimla, že z fasády strávníky nenápadně sleduje štíhlá, bílá, nehybná kamera, podezírám majitele hotelu, že to on zvědavě nakukuje, sedíc někde v dálce u své bohatýrské snídaně, na své hosty, jestli i jim chutná a jsou spokojení.

„To mi nejde do hlavy – kde skončil ten ručník!“ kroutí hlavou mužíček, přikousne si ke své oblíbené vaječině veku a zadívá se někam na moře. Ještě včera byl pyšný a potěšený, když mi ve stínu pod borovicí četl všechno zajímavé o Černé Hoře, že Slované sem přišli už v devátém století a tento krásný kus země plný hor a nádherných pláží dokázali celý ten čas pro Slovany udržet a ubránit a dnes, jak se zdá, bude celý den shánět ztracený ručník.

Zpoza pohupujících se palmových listů rostliny, která zdobí vchod na terasu, se mihly pestré barvy šatů naší dospělé dcery, která zásadně chodí ke všem snídaním i večeřím pozdě, protože je zvyklá velmi dlouho vyspávat nebo se dlouze toulat po okolí.

„Tak jsem to zařídila!“ šibalsky na nás mrkne.

„Co myslíš?“

„No to, s tím ručníkem! Počkej, to budeš koukat!“ září jí oči a celý obličej.  Je zvyklá se z ničím nemazlit a často jít hlavou proti zdi.

No to zas bude nějaká blbost, pomyslím si a jemně s kafíčkem v ruce se pousměju do kamery na pana hoteliéra, že jako o něm vím a zdravím ho do jeho tajných dálav.  Úsměv mi však ztuhl na tváři, na terasu vchází vysoký, štíhlý muž středních let, neuvěřitelně povědomý, zastavuje se a otáčí se po lidech.  Tím, jak tam tak vzpřímeně stojí a rozhlíží se, připomíná volavku. Odkud já jen toho chlapa znám? Muž pohledem pročesává stůl po stolu, až pohledem dopluje k tomu našemu a jeho oči se rozzáří a vykročí přímo k nám.  Pane bože! Vždyť je to kapitán Hastings! A za ním! A za ním – za těmi palmovými listy prosvítá něco tmavého! Ne! Ano! Opravdu! Buřinka, malá zavalitá postava, knírek, tmavá živá očka. Vnímám, jak umlkají hovory kolem, slyším zařinčení příboru, který někomu vypadl z ruky.  Mělo mě to napadnout, holka měla na gymplu francouzštinu a je schopná opravdu všeho!

Užasle vstávám a podávám kapitánu Hastingsovi ruku,  slyším, že  vyslovuji své jméno, zatímco sleduju, jak se k nám uličkou mezi stoly blíží Hercule Poirot,  rozkošně krčí svůj nos a rozdává úsměvy na všechny strany.

„Ha – tak už jsou tady!“ dceři lehce zrudl obličej, zvedá se, aby oba – kapitána Hastingse i monsieur Poirota přivítala.

Popsat toto setkání si autorka netroufá a to ze dvou důvodů, jednak se jí nedostává talentu nelézt přiléhavá slova , která by vystihla a čtenáři přiblížila ty jedinečné okamžiky, protože přídavná jména, které ji přichází na mysl,  jako nečekané, překvapivé, mimořádné, ojedinělé  jsou tak  slabá a bezzubá  jako právě  narozená miminka. Tím druhým důvodem je fakt, že když Poirot zblízka pohlédl autorce do očí a jeho akurátně střižený a pečlivě navoskovaný knírek se zlehka dotkl hřbetu její ruky a ona ucítila to něžné zašimrání, na pár okamžiků ztratila pevnou půdu pod nohama a zatočila se jí hlava.

Pamatuji si jen tolik, že někdo nabídl, abychom se vzhledem k několika vrstvám šatstva nově příchozích, přesunuli do klimatizovaného salónku, protože na terase začínalo být přílišné horko a také, abychom tak alespoň částečně unikli pozornosti hotelových hostů. Až dostatečně opadlo vzrušení z toho velkolepého setkání , Hercule Poirot se opět usmál a jemně ťukl svou vycházkovou hůlkou o kamennou podlahu  salónu a řekl: „mes amis a nyní nám prosím klidně a s rozvahou vyprávějte jak ke ztrátě vašeho ručníku došlo, nevynechejte prosím žádný detail, ani ten nejmenší, pro Hercula Poirota jsou důležité všechny okolnosti i ty, které spolu na první pohled vůbec nesouvisí“ a zase tak rozkošně nakrčil ten svůj malý belgický nos a rozhlédl se po nás „no tak, kdo si vezme slovo jako první?“

Blesklo mi hlavou, jestli bych se měla zmínit o své podivné představě pokojských, kterým se jako  cupitajícím pavoukům, spouští ze zadečku vlákno a o bizardním kokonu, ve který se přeměnil náš hotel, ale jevilo se mi to natolik přitažené za vlasy, že jsem zaraženě mlčela.

Slova se ujal manžel a docela podrobně a věcně popsal, jak jsme včerejší den spolu strávili na lehátkách pod borovicí v zahradě hotelu, zatímco děti si udělali celodenní výlet po okolí, jak jsme spolu hráli několik hodin SCRABBLE, čemuž se podivil kapitán Hastings, ale byl pokárán monsieur Poirotem, že hráči, kteří svou hru berou opravdu vážně a pro něž je hra vášní, jednu partii SCRABBLE mohou skutečně hrát i několik hodin. Kapitán Hastings se však nedal a řekl, že by nemuselo být od věci si prohlédnout kostky i hrací plán té naší hry. Někdo, nevím už, kdo to byl, začal ochotně vysvětlovat, že kostky s písmeny naší české verze SCRABBLE se od anglické nebo francouzské liší tím, že některá písmena naší abecedy mají specifickou diakritiku. Kapitán Hastings tím byl zjevně překvapen, významně zvedal obočí a pokukoval po Poirotovi, aby jej upozornil, že tyto záhadné háčky a čárky jsou nanejvýš podezřelé. Poirota to však nechávalo klidným „ Hastingsi, příteli, přemýšlejte prosím, přece nechcete ručník, tuto, jak se říká, velkou plážovou osušku vměstnat do malé krabice od cestovní hry SCRABBLE. To by nenapadlo příteli, promiňte mi to, ani malé dítě!“

„Mohu se přesto zeptat“, nedal se odbýt pokáraný Hastings „ jakou barvu má ta krabice od té vaší hry?“

„Zelenou!“ vydechli jsme.

„No dobrá Hastingsi, prověřte prosím tu krabici“ řekl rozhodně Poirot „ mě ovšem daleko více zajímá ta borovice, o které hovořil tady monsieur M.“ a otočil se na manžela „můžete tam prosím Poirota laskavě doprovodit? Rád by si to místo prohlédl osobně.“

Dívala jsem se na záda vzdalujících se mužů a uvědomila jsem si, že mou radost nad setkáním s nimi mi již notnou chvíli kazí jedna vtíravá úvaha, která nabírala na síle při každém pohledu na jejich bezvadně padnoucí obleky, vypasovaná saka, třpytivé řetízky kapesních hodinek, vyčuhující elegantně z kapsiček těchto prvotřídních sak, při pohledu na jejich naleštěné pánské střevíce zvané psí dečky, které jsem doposud znala jen z filmů pro pamětníky a nyní je vidím poprvé v životě, a sice úvaha kolik si monsieur Poirot účtuje za své služby? Prostě kolik takový Poirot bere na hodinu?  Zamyšleně sleduju jeho záda a záda mého muže, který mu jde ukázat do zahrady tu borovici, pod kterou jsme včera spolu leželi a něco mi říká, že toto bude opravdu drahý špás.  Uvědomuju si, že onu zelenou osušku jsem koupila předloni v Tescu za stočtyřicet korun a vyšetřování její ztráty, navíc jestli se bude prověřovat každá podezřelá krabice v hotelu, bude naprosto nesmyslné. Jenomže odvolat pátrání, navíc když není jisté, zda Poirot nebo má dcera nepřizvali také Scotland yard, už prostě není možné.  Co by si monsieur Poirot a kapitán Hastings o nás pomysleli?  O nás, o naší zemi, kterou nyní celou vlastně reprezentujeme.  Byl to jeden z bláznivých nápadů naší dcery, která nám neustále připravuje jedno překvapení za druhým a tak si, holt, bude muset pro zbytek prázdnin najít nějakou dobře placenou brigádu, aby nám vypomohla s náklady za Poirota.

Ta mezitím odešla s Hastingsem do našeho pokoje ukázat mu náš omlácený SCRABBLE, který s mužíčkem hrajeme už několik let jako šílenci, v každé volné chvilce a tak některá písmenka už přestávají být čitelná, čehož se Hastings bezpochyby chytne a budeme podezřelí čím dál tím víc.

Poirot si pátravě prohlíží místo pod borovicí. Proplétá se opatrně mezi lehátky, které dnes již obsadili starší ruští rekreanti při těle, kteří dokážou beze slova ležet v jedné poloze celé hodiny jako varani.  Nyní si však s neskrývaným zájmem prohlíží Poirota a snaží se jej svými tablety a mobily co nejnenápadněji vyfotografovat nebo natočit. Ten zkoumá udusanou zem kolem lehátek, dotýká se jí svou holí, chodí sem a tam, rozhlíží se kolem a neustále zamyšleně pronáší: „ zajímavé, zajímavé!“

„Pověste mi „ obrací se na mého mužíčka a vytahuje z vnitřní kapsy saka složený bílý kapesník, aby si otřel zpocené čelo „co se skrývá za těmi dveřmi tohoto přístěnku?“ a svou holí směřuje k nedaleké nízké bílé budově, která je jakýmsi pokračováním samotného hotelu, nejspíš  jeho technickým zázemím.  Mužík vysvětluje, že si všiml, když byly jednou dveře místnosti otevřené, obřího filtru, který patří k nedalekému hotelovému bazénu a líčí Poirotovi, jak  jej překvapily rozměry toho filtru, že oproti tomu malému pískovému, který máme doma na zahradě,  je toto Gagarinův Vostok.

Poirot z vedl obočí „Gagarinův Vostok? Zajímavé!“ řekl zamyšleně.

Horko ho však brzy přemohlo a tak rychle navrhl vrátit se zpět do klimatizovaného hotelu.  Poirot šel tak svižně, až téměř zakopl o zahradní hadici. Mužík za sebou zaslechl  jak někdo říká tlumeným a zároveň vzrušeným hlasem do telefonu „ Éto nastajášij  Poirot i gavarit pa rusky!“

 V salónku už čekal Hastings s dětmi a tvářil vítězoslavně „Poirote,  mám ručník!“ zvolal a zamával velkou zelenou osuškou.

„Skutečně Hastingsi? Kdejste jej našel?“  odvětil mu Poirot.

„Úplně normálně ležel vedle plážové tašky a té hry, mimochodem ta jejich abeceda je skutečně podivná, člověk má z toho dojem, jako by nad těmi písmeny bylo další tajné písmo – jakási zvláštní morseovka“

„Mes amis“ vzal si slovo Poirot, když se posadil do klubovky „domnívám se, že se jedná o onu druhou osušku z páru.“

„Vážně?“ řekl zklamaný Hastings a celý zjihl.

„Exactement!  Není to tedy ona zmizelá osuška, ale ta druhá, kterou jste ze zahrady do pokoje přinesli“ pokračuje přísným hlasem Poirot „ Poirot se však ptá, proč nebyly oba ručníky do pokoje přineseny současně? Co bylo příčinou toho, že se tyto dvě osušky od sebe oddělily?“ významně se po nás dívá „ a dále se Poirot nemůže zbavit dojmu, že zde nebylo řečeno cosi důležitého, cosi naprosto zásadního, co se zmizením ručníku souvisí možná jen nepřímo, nebo nesouvisí vůbec, přesto je to pro ozřejmení případu naprosto klíčové!“

„Kokon!“ hrklo ve mě .  Jak na to jen ten starý lišák mohl přijít?

Otevřenými dveřmi do salónu tu a tam zvědavě nakukují hoteloví hosté, nejspíš berou Hercula Poirota i kapitána Hastingse za atrakci hotelu, jakési originální animátory a s žárlivou pokorou vyčkávají,  kdy i na ně přijde řada a tito dva pánové je poctí svou pozorností.  Ve dveřích zrovna stojí dvojce jindy nehybných varanů od borovice.

„Do pokoje jsem odešla jako první“ začínám přibližovat oběma gentlemanům závěr včerejšího pozdního odpoledne a popisuju, jak slunce zapadalo a ve stínu pod borovicí začínalo být pro mě, která jsem byla pouze v plavkách, docela chladno a tak jsem se rozhodla odejít do našeho pokoje, zatímco muž si ještě zašel zaplavat do moře a do bazénu.

„Odnášela jste tedy oba ručníky sebou?“ ptá se přísně Poirot.

„Ano, jsem si jistá, že ano! Navíc snažila jsem se toho pobrat co možná nejvíc“ vzpomínám, co všechno jsem to sebou na pokoj nesla a s velkým uzarděním se pouštím do líčení své dnešní ranní představy o pokojských našeho hotelu jako pavouků splétajících náš hotel do obřího kokonu.

Při svém vypravování pozoruji Poirota, jak se začíná spokojeně usmívat, jako by postupně roztál z té své rozmrzelosti a už je zase klidný, vlídný a usmívá se.

„No mami!“ vyhrkne dcera „co tebe fakt nenapadne!“

 „No no no mademoiselle!“ otáčí se Poirot na dceru „Vaše matka mi tím vyprávěním své, řekněme, surrealistické představy, udělala velkou radost!“

„Kdo by to byl řekl!“ pomyslím si.

 „Je to nepochybně onen střípek, který Poirotovi chyběl v celé té skládance“ nakrčí roztomile nos a já začínám věřit tomu, že náš zelený ručník nakonec skutečně najde viset v tom kokonu.

„Jen by mě ještě zajímalo, co dobrého jste měli včera k obědu?“ dodává s úsměvem.

„A taky jakou zmrzlinu prodávali za rohem, ne?“ přidá se Hastings, na kterého jsme mezitím téměř zapomněli „příteli, přece nechcete tvrdit, že to, co madame M. a monsieur M. včera obědvali, má nějakou spojitost se zmizelým ručníkem?“

„Hastingsi bude se tomu možná divit, ale má! Poirot cítí, že jeho malé šedé buňky se začínají probouzet a pracovat!“ při těch slovech se jemně ukazováčkem pravé ruky dotkl svého čela a já jsem si až nyní uvědomila, že ten gentleman všech gentlemanů má po celou tu dobu na svých rukou navlečené bílé rukavičky! V létě v Černé Hoře!

„ Všechno do sebe začíná najednou zapadat précisément jako ozubená kolečka parního vlaku, kterým dnes odjedeme do Užice“ září nadšeně Poirot .

Nerozumím vůbec ničemu, možná, že tentokrát se ten slavný detektiv bohužel pomátl a my svou zelenou osušku už nikdy neuvidíme, což by nakonec vůbec nevadilo, ale možná by nám tím pádem zapomněl poslat šek, přemítám v hlavě.

Mužík vzpomíná, co jsme měli včera na oběd, Poirot chce také vědět  co jsme pili, ano bylo to bílé víno a pivo, souhlasím s ním v duchu. Děti sedí v křesílkách a s napětím sledují děj jako na divadle.

„ A nyní mi dovolte“ usmívá se Poirot zjevně spokojený celou tou situací „ na malou chvíli se vzdálím, potřebuji si jen si cosi malého ověřit, zůstaňte prosím všichni na svých místech“ nabádá nás zdviženým ukazovákem v bílé rukavičce „ ať nikdo neopouští tuto místnost!“

„My tože?“ ozve se ode dveří.

„Kdo to je? Vaši přátelé?“ pohlédne na mě Hastings se zdviženým obočím.

„Jo bývalí – na věčné časy“ utrousí mužíček.

„Nerozumím“  pronáší zamyšleně  Hasting  a otáčí se  za vzdalujícím se Poirotem . Já se za ním také dívám, vidím,  jak se svým nakrčeným nosem minul ty dvě postavy ve dveřích, které tam stále stojí s téměř otevřenou pusou a jde krátkou spojovací chodbou do restaurace těmi svými drobnými,  pravidelnými kroky jako mechanická hračka na klíček, prochází restaurací a míří na terasu a prochází terasou a já si najednou všimnu, jak se ve směru Poirotovy chůze stáčí štíhlá, bílá kamera na fasádě hotelu, kterou mám překvapivě ve svém výhledu. Takže přece! Přece nás někdo stále sleduje, pomyslím si, zatímco mi Poirot již mizí z dohledu, zřejmě vyšel z terasy po schodech k bazénu, aspoň kamera tím směrem jasně míří.

„Kapitáne Hastingsi!“ vykřiknu téměř „ takže Vy dnes s monsieur Poirotem odjíždíte? Parním vlakem? Slyšela jsem dobře?  No to je ovšem vzrušující! Nějaká historická jízda? A kam že to jedete?“ má rodina už mě zná a ví, že abych zakryla své rozpaky nebo překlenula nějakou společenskou hluchou chvilku, tak se vždycky pustím do vyptávání ostatních. Člověk si tak jistým způsobem uvolní ruce, hodně dozví a může si tak trochu nenápadně odpočinout.

„Dnes jsme připluli do Baru, abychom zde přestoupili na vlak, telegram vaší dcery nám předal kapitán lodi, na které jsme pluli, měli jsme zde pár hodin čas, vlak nám z nádraží odjíždí až v pět hodin, tak se Poirot rozhodl, že se případu může mezitím ujmout.  Víte … “ a Hastings se naklání ke mně téměř důvěrně „je tak trochu posedlý představou, že by ty jeho malé šedé buňky zakrněly, potřebuje je neustále na něčem trénovat a procvičovat na každé blbosti,  něco jako sportovci musí neustále trénovat své tělo, aby zůstali ve formě, představte si, že si při plavbě po moři neustále opakoval vyjmenovaná slova a počítal vidličky v lodní restauraci – kolik je jich právě v oběhu, kolik se jich zrovna myje v kuchyni . Nebylo to pro mě úplně jednoduché,  jistě chápete“  jemně jsme se na sebe pousmáli  „Chtěl jsem si číst Timesy…“

„A kam teď máte namířeno kapitáne?“  ptá se dcera „zaslechla jsem, pan Poirot říkal, že do Úpice, nebo tak nějak, znělo to tak slovansky.“

„Mimochodem víte, že Slované toto území obsadili již v devátém století?“ vložil se do hovoru mužíček.

„Ne sais pas! No to je úžasné! Kdo by to byl řekl!“ ozve se známý hlas, do salónu vchází Poirot a je ho náhle opět celá místnost. Všichni rázem jako by, procitneme a věnujeme pozornost už jen jemu. Neunikne mi, že na jeho čele se lesknou drobné krůpěje potu a proto taky, když si sundá svou buřinku, hledá ve vnitřní kapse saka svůj bílý kapesník.

„Odjíždíme dnes odpoledne s Hastingsem  vlakem do Užice a to jen proto, abychom tam přesedli na automobil a pokračovali dál“ zlehka si utírá své čelo kapesníkem  „víc vám bohužel nemohu povědět, jedná se o záležitost světového významu!“  zvážní Poirot a zůstává stát a my jako myšky uhranuté kobrou mu visíme na rtech „a nyní,  mes amis, mi dovolte, abych vám ozřejmil záhadu vašeho zmizelého zeleného ručníku a rozprostřel před vás skládanku posledních hodin jak šly jedna za druhou a dějů, které do sebe přesně zapadají jako jeden dílek puzzle do druhého, uvidíte, že všechno souvisí se vším! A já vám slibuji“ nyní přistupuje přede mě, jemně bere mou ruku a opět se zlehka dotkne jejího hřbetu svým voskovým knírkem a pohlédne mi zblízka do očí „Poirot vám slibuje, že na konci této skládanky se opět shledáte se svou zelenou osuškou ve stavu téměř dokonalém“.

Znovu mi bleskne hlavou, že stála celých stočtyřicet korun a potom si vzpomenu na vidličky na lodi a zdá se mi to prašť jak uhoď a napadne mě, že i toto by mohl být takový zahřívací trénink šedých buněk.

„Tedy co se stalo?“ zvýší Poirot svůj hlas „ madame a monsieur M.  se rozhodli strávit svůj den v zahradě, ve stínu pod borovicí.  Není se čemu divit!  Jistě jste si všimli světlé kůže madame M., která je citlivá na slunce.“ Všichni na mě pohlédli, až jsem se začala cítit provinile, že snad ručník ukrývám já někde na své světlé kůži pod šaty.

„ A co se dělo pod borovicí? Oba se oddávali své partii SCRABBLE , dlouhé předlouhé hodiny, nikdo si ničeho nevšiml, jenomže potom se do jejich útrob připlížil hlad a tak se rozhodli hru přerušit a zajít do nedaleké restaurace a dát si znamenitý oběd – grilované kalmáry s opečeným bramborem. Ale!“ a Poirot znovu vztyčil svůj bílý prst „povšimněme si, čím tento oběd zapíjeli! Pivem a vínem! V tomto horkém klimatu! A co má za následek, když člověk v takovém horku popíjí alkohol?“

„Ale já jsem měla sotva dvě deci bílého vína a manžel jedno pivo! Nikšičko!“ ohradila jsem se.

„Madame, to je právě na tom to zrádné, zde stačí alkoholu vypít pouze malé množství, ale to horko jeho účinky znásobuje.“

Kroutím hlavou „necítila jsem se vůbec opilá!“ a uvědomuji si, že jsem historicky první, koho Poirot při své závěrečné řeči, kterou pokaždé objasňuje svá pátrání, takto veřejně zostudil a obvinil z alkoholismu! Mám to sakra zapotřebí? Kvůli jednomu ručníku za stočtyřicet korun?

„Madame uklidněte se prosím!“ usmívá se ten belgický panák „je to jen malý,  drobný dílek skládanky, téměř nedůležitý, abych tak řekl“ snaží se mě chlácholit. Mužíkovi jeho pivo a jeho spolualkoholismus nevadí ,sedí tiše a usmívá se, dokonce se zdá, že se dobře baví a přitom celý ten humbuk kolem ztraceného hadru rozpoutal on.

„Odpoledne pod borovicí se zvolna přiblížilo k večeru, madame M. se rozhodla se vrátit sama na hotelový pokoj a odnáší tam i oba ručníky. Tedy domnívá se, že si odnáší oba ručníky, ale bohužel její smysly jsou ovlivněny“ naše pohledy se setkají a Poirot zřejmě překvapen mým přísným pohledem pokračuje „ovlivněny především celodenním pobytem v tom horku, které tu v létě panuje“ odmlčí se, zřejmě trochu lituje, že to s tím obviněním přehnal a svůj ostrý pohled nyní upře na mého mužíčka „ovšem podívejme se, co mezitím dělá monsieur M.!“

„Co dělá monsieur M. ?“ hrklo ve mně,  že by nebyl v tom moři? Že by své plavání pouze předstíral a tajně chodil  svádět černovlasou zmrzlinářku za rohem?

„Monsieur M. plave v moři!“ „Uf!“ oddechnu si v duchu.   „plave v moři dlouho, tempo za tempem! Vidíte to jeho vypracované tělo? To napovídá, že podstupuje pravidelné tělesné tréninky, sportuje, je to muž železné vůle a zásad!“  „ … a jeho žena je alkoholička“ doplním ho v duchu.

„Ovšem při příchodu na lehátko si již nastávajícím přítmí, nezapomeňme, že v tomto subtropickém pásmu soumrak přichází rychleji, již si tedy nevšimne odloženého ručníku, který je navíc skryt pod borovicí a rychle spěchá za svou ženou na pokoj.“   Poirot dělá dramatickou odmlku a já jsem vlastně ráda, že mužík skutečně plaval v moři a potom dokonce rychle spěchal za mnou a čert vem ručník!

„A nyní přichází na řadu ta podivná představa madame M., se kterou se ráno probouzela, představa pokojských jako jakýchsi pavouků splétajících hotel do jednoho obřího kokonu. Tato, promiňte mi to, skutečně šílená představa, mi jen potvrdila moji domněnku, že slunce zde je opravdu velmi velmi silné a člověku někdy ani nepomůže sedět v hlubokém stínu pod borovicí a je zasažen jistým druhem jak to říct … úpalu, úžehu nebo jak se odborně nazývají  tyto stavy?“  „Kocovina“ odpoví mu s duchu největší alkoholik v místnosti.

„Tato okolnost mi tedy jen potvrdila, že slova madame M. o tom, že skutečně odnášela obě osušky na pokoj, nemůžeme brát zcela vážně.  Tedy to byl další fakt, který napovídal tomu, že ručník zůstal na lehátku.

„Poirot si dnes ono místo, kde ručník zůstal ležet prohlédl, chodil kolem borovice  a co ho velmi zaujalo byl fakt, že půda pod borovicí je vlhká! Stejně jako u jiných rostlin v zahradě, co to znamená? Pršelo zde snad? Pršelo?“ ptá se dětí a ty zaraženě kroutí svými hlavičkami, dcera se přitom usmívá a jistě si sama sobě v duchu gratuluje, jaké nám přichystala skvělé prázdninové povyražení a jakého idiota se Poirotovi podařilo udělat z maminky.

„Znamená to tedy, že když jsou lehátka v zahradě opuštěna někdo se kolem nich přecejenom pohybuje,  kropí rostliny v zahradě,  prochází kolem lehátka s odloženým ručníkem…“  a zase ten zdvižený bílý prst „ a odnese jej!“

„Tak kde tedy je?“ ptá se jedno z dětí.

Poirot nakčí ten svůj nos „všechno se dozvíte v pravý čas, Hastingsi, ten vlak nám jede v pět hodin?“

„Ano Poirote“

„Poirot málem zakopl o zavlačovací hadici v zahradě!“  náhle změnil trpaslík tón. „ Všimli jste si jí? Leží přímo pod borovicí! Ten, kdo zaléval rostliny ji nechal ležet přímo pod borovicí! Všem na očích! Ani se nepokoušel ji smotat, protože věděl, že další den bude kropit opět! To je ten váš slovanský přístup k práci! Všechno obcházet a usnadňovat si! Ten váš slovanský šlendrián!“ podíval se ostře na mého muže, ten už se neusmíval, dokonce se i malinko mračil.

„Ale díky tomuto šlendriánu, nás ten někdo zavedl až ke zmizelému ručníku!“ pronesl přísně Poirot „a nyní pojďte prosím za mnou!“

 Zvedli jsme se všichni téměř okamžitě, dílem naštvaní , dílem zvědaví jsme následovali Poirota až k bílému přístěnku, kam zahradní hadice ústila do zdi.  Poirot počkal, až jsme k ní přišli všichni a zprudka vzal za kliku dveří. Ty se otevřely a před námi stanul obří bazénový filtr, u něhož klečel  opálený, černovlasý muž s neudržovaným knírem, celý zpocený a překvapený. V ruce držel  imbusový klíč, zřejmě právě utahoval jeden ze šroubů filtru. Co bylo ovšem úplně nejpřekvapivější, že zpod jeho kolenou se zelenalo něco velmi povědomého – náš,  na několikrát složený, zelený ručník!

„Dobar dan!“ pozdravil užasle muž, když si nás prohlížel.

„Monsieur se nejmenuje Gagarin, ale Zlatar a ručník si pouze vypůjčil pro opravu toho Vostoku“ informoval pyšně Poirot.

Dcera se snažila dusit svůj smích za dveřmi do dlaní, mužíček byl uražený tím zostuzením všech Slovanů a já jsem lehce a prostopášně, přesně tak, jak to mají flamendři a alkoholici ve zvyku, zatahala kapitána Hastingse za rukáv jeho saka „kapitáne a kam potom pojedete tím automobilem z Užice?“

Podíval se na mě zkroušeně a pošeptal mi do ucha „nesmíte to ovšem nikomu prozradit!“ podíval se mi zblízka do očí „prý nějaké výstřely v Sarajevu" obrátil své modré oči v sloup "to zase bude!"