Mám pocit, že si málo všímáme v životě věcí příjemných. Spíše máme sklon ukazovat stále na to nepříjemné co nás popuzuje a brblat. Tak to chci dnes napravit - všimli jste si, jak nám zkrásnělo hlavní nádraží?
Určitě si ještě vzpomenete na ten neradostný pocit, když člověk musel pobýt v oněch zastaralých socialistických vestibulech hrůzy. Nic ho netěšilo. Stal se z něj cestující - čekající, rázem srovnaný do latě s podivnou cháskou kolem - žebrajícími Rumunkami, bezdomovci a všelijakými individui. Na ochozu se podle zvěstí prý nabízela prodejná láska. Dlouhé smutné fronty u pokladen, smradlavé loužičky na podlaze ... výtahy pro maminky s kočárkama do metra se kvůli zápachu prostě nedaly použít. Trochu naděje přinesly jen dva, v rohu se krčící, automaty na kávu a pár nesmělých průkopnických stánků s hotdogy. Pamatujete? Sednout si nebylo moc kam. Pokaždé mi v hlavě začala blikat varovná žárovka: "rychle pryč!"
A dnes mám opačný problém. Zoufám si, že mi už jede vlak - ještě jsem si chtěla prolistovat tamtu knížku, prohlédnout tento slibný kalendář. V nově zrekonstruovaných prostorách se uvelebilo několik zářivých obchůdků a mezi nimi i mé oblíbené knihkupectví ze kterého je kumšt odejít s prázdnou. Najednou kde se vzalo tu se vzalo - vyrojilo se hejno příjemných občerstvení. Už ne se dvěma plastovými židličkami pod ironickým slunečníkem, ale živých, moderních a čistých. A všude jsou přehledné tabule, abyste nezmeškali ten svůj vlak. Paráda!
I člověk cestující vlakem se stal člověkem. Dostalo se mu vlídného přijetí a zacházení. Mám radost.
"Pane prezidente Wilsone, máte to ale fešácké nádraží!" :)
